Analýza rostlinných makrozbytků

Analýza rostlinných makrozbytků

Makrozbytková analýza se zabývá vyhledáváním, separací a determinací makrozbytků rostlin (semena, plody, jehlice, pupeny, letorosty…) z archeologických situací.

Makrozbytková analýza se pokouší stanovit sortiment pěstovaných plodin, rekonstruovat agrotechnické praktiky a postupy, zemědělské systémy (střídání plodin). Vzhledem k tomu, že lidé obecně využívali zejména lokální zdroje, mohou soubory makrozbytků rostlin také poskytnout důležité informace o vlastnostech vegetace, která dříve rostla v blízkosti zkoumaných lokalit. Získává informace o domestikaci jednotlivých plodin. Vypovídá i o charakteru konkrétní archeologické situace (fosilizační podmínky). Zbytky rostlin shromážděné z archeologických kontextů poskytují informace o divokých i domestikovaných rostlinných zdrojích používaných k jídlu, jako zdroj energie a dalším účelům. Za určitých okolností mohou archeobotanická data také poskytnout informace o sezónnosti zkoumaných lokalit, zejména tehdy, když jsou údaje hodnoceny ve spojení s jinými druhy environmentálních dat (pyl, letokruhy, fauna …).

Zbytky rostlin se na archeologických lokalitách nejčastěji dochovají díky nedokonalému hoření. Oheň byl od pravěku nutnou součástí každého sídliště a mnohých pohřebišť. K zuhelnatění rostlinných zbytků dochází při přípravě pokrmů, během požáru sídlišť nebo při spalování odpadu. Situace obsahující zuhelnatělé organické zbytky patří tedy na archeologických lokalitách k nejčastějším. Organická hmota rostlinných těl je tvořená zejména polysacharidy, například celulózou či ligninem. Zuhelnatění polysacharidů zanechává skelet, primárně složený z uhlíku, někdy obsahující též reziduální škroby, lipidy a DNA. Uhlíková kostra je odolná vůči chemickému i biologickému rozrušování, ale náchylná k mechanickému poškození.

Trvale anoxické prostředí zpomaluje rozklad rostlinných zbytků. Ve vlhkém prostředí se dobře a ve velkém množství uchovávají makrozbytky, které nejsou výrazně poškozeny. Jezera, říční ramena, slatiny, močály, studny a vodní příkopy poskytují v bezprostřední blízkosti archeologických lokalit vodou nasycené sedimenty, ve kterých se mohou dochovat rostlinné makrozbytky.

Rostlinné zbytky se dochovávají i v místech se specifickým chemismem. Například v okolí kovových artefaktů (z mědi, bronzu, železa, ale i stříbra) se uvolňují toxické soli či oxidy kovů zpomalující až zastavující rozklad rostlinných zbytků. Sedimenty silně prostoupené solemi mohou navíc uchovávat mineralizovaná semena prostoupená těmito solemi.

Trvalá nepřítomnost vody také zpomaluje proces dekompozice rostlinných zbytků. Dochování vysušených rostlinných zbytků je typické pro aridní oblasti. Samostatnou kapitolou jsou vysušené rostlinné zbytky přítomné v dřevo-hliněných konstrukcích stojících domů. Např. nevypálená mazanice stojících vrcholně-středověkých a raně-novověkých staveb může obsahovat bohaté soubory vysušených rostlinných zbytků.

Informace o rostlinách na konkrétní archeologické lokalitě je možno získat i nepřímo, a to za pomoci studia otisků rostlinných zbytků z mazanic, keramiky nebo cihel. Rostlinný materiál se přidával do hliněného těsta, ze kterého měly být uvedené artefakty vyrobeny, nejčastěji jako pojivo. Na rozdíl od makrozbytkové analýzy poskytuje studium otisků více informací o měkkých vegetativních částech rostlin (listech, slámě, pluchách), které se v běžných archeobotanických vzorcích nacházejí jen výjimečně.

V rámci centra ERCA je garantem analýzy rostlinných makrozbytků Mgr. Petr Kočár, zaměstnanec Archeologického ústavu Akademie věd ČR v Praze.

 

Nažka konopí setého (Cannabis sativa), lokalita Veselí nad Moravou hrad – 13. století (skenovací elektronová mikroskopie).

 

Naklíčená obilka ječmene obecného (Hordeum vulgare), lokalita Chanovice hrad – raný novověk (skenovací elektronová mikroskopie).

 

Pecka révy vinné (Vitis vinifera), lokalita Ledčice – raný středověk (foceno binokulární lupou).