20 Srp Palynologie – pylová analýza
Pylová zrna jsou jednobuněčné pohlavní buňky rostlin, které slouží pro jejich pohlavní rozmnožování a přenos genetické informace. Spóry mechů, kapradin a přesliček jsou morfologicky odlišné a rovněž jejich funkce v rozmnožování je odlišná. Rostliny produkují enormní množství pylových zrn, která se šíří větrem a následně se můžou ukládat ve vhodných sedimentech. Pylová zrna většinou mají velikost mezi 15 až 100 μm. Vzácně jsou pylová zrna spojena po čtyřech (tetrády), příkladem je orobinec (Typha latipholia) nebo vřes (Calluna vulgaris), nebo výjimečně po dvou, jako je bahnička (Scheuchceria palustris). Charakteristický pylový typ mají jehličnany v podobě vzdušných vaků, které usnadňují přenos vzduchem. Mnoho rostlin lze určit podle pylu druhově. Jedná se hlavně o stromy a některé byliny (např. jitrocele, chrpy a koukol). Většinu dřevin vyskytujících se ve střední Evropě lze zařadit do rodů. Některé čeledi rostlin je rovněž možné určit až na rodovou úroveň, například miříkovité (Apiaceae), ale většinou jsou to spíše pylové typy a vyšší taxonomické jednoty. Některé čeledi nelze blíže determinovat, příkladem jsou trávy (Poaceae) nebo ostřice (Cyperaceae). Charakteristický je pyl některých významných kulturních plodin, a to obilí, pohanky (Fagopyrum) a lnu (Linum usitatissimum).
Zdroje informací z pylového záznamu, který zachycuje změny vegetace a lidské aktivity v minulosti, mohou pocházet buď z přirozených pylových profilů, nebo přímo z archeologických situací. Lidské aktivity se projevují změnami vegetace, odlesňováním, zemědělstvím, případně vypalováním krajiny. To nás informuje, jak vypadala okolní krajina a v jakém prostředí žili tehdejší lidé. Dalším zdrojem pylového záznamu jsou vlastní archeologické situace, kde je pylové spektrum nejen odrazem přirozeně rostoucí vegetace, včetně kulturních plodin, ale často je jeho tafonomie dána přímo lidskou činností, jako je např. transport plodin (obilí) nebo biomasy (např. sena nebo letniny) do tehdejšího sídliště, případně dálkový obchod (např. s kořením). Proto je nutné analyzovaná pylová spektra interpretovat se znalostí archeologického kontextu, aby nedocházelo k zavádějícím interpretacím. Mezi dvěma protipóly, jako jsou ve střední Evropě horská rašeliniště a městské odpadové jímky, se nachází řada situací, kde dochází k prolínání přirozeného sedimentárního prostředí a archeologického záznamu, jako jsou například nivní situace navazující na sídliště, které poskytují nejzajímavější poznatky o lidských aktivitách a okolním prostředí, včetně možnosti uchování organických artefaktů.
Pylová zrna se díky své sporopoleninové buněčné stěně zachovávají v řadě sedimentů, většinou v trvale zamokřeném prostředí, nebo naopak extrémně suchých situacích, jako jsou třeba aridní oblasti nebo jeskyně. Další možností je silně toxické prostředí, v případě archeologických situací je to například v bezprostřední blízkosti bronzových předmětů, protože měď je pro bakterie velmi toxická. Přirozené pylové profily jsou ve střední Evropě nejčastěji zachovány v jezerních sedimentech, rašeliništích, slatinách, zaniklých říčních meandrech nebo jílovitých nivních sedimentech. Archeologické situace představují vzhledem ke své rozmanitosti a složitosti specifické prostředí, kde se pylový záznam zachovává obecně jen ojediněle. Nejvhodnější jsou vlhké, nebo organické, případně jílovité výplně objektů. Jedná se například o studny, příkopy, odpadové vrstvy a jímky, ale i podlahy nebo pohřbené povrchy. Obecně středověké město svou komplexností poskytuje mnohem více možností pro uchování pylového záznamu než běžné pravěké sídliště. Nedoceněným zdrojem informací jsou umělé vodní nádrže, které byly ojediněle budovány už v pravěku, nejčastěji se jedná o rybníky ze středověku a novověku.
V rámci centra ERCA je garantem pylových analýz Mgr. Libor Petr, Ph.D. z Přírodovědecké fakulty Masarykovy univerzity v Brně.
Pylové zrno smrku (Picea sp.).
Pylové zrno pohanky (Fagopyrum sp.).
Pylové zrno habru (Carpinus sp.).